Foto: Perspecsys Photos

Kybernetická bezpečnosť Slovenska: čaká nás svetlá budúcnosť?

Kybernetická bezpečnosť patrí v poslednom období medzi najdiskutovanejšie bezpečnostné témy a v súčasnosti ju vnímame najmä v intenciách širšieho trendu rozširovania významu tradičných koncepcií medzinárodnej bezpečnosti...

Foto: jan Sefti

Budú Kurdi znovu podvedení?

V prvej línii boja proti Islamskému štátu (Daesh) nie sú ani spojenecké jednotky, ani jednotky Ruska. V boji na zemi sú už mesiace najspoľahlivejší bojovníci najpočetnejšej menšiny na svete bez vlastného štátu. Kurdi dne...

Foto: Mark

Evropa, i ta střední, má za sebou těžký rok. Ještě těžší ji však čeká

Ještě donedávna se nám zdálo, že tady ve střední Evropě bude míru naší spokojenosti s daným rokem určovat, kolik jsme dostali ten rok přidáno, jak se dařilo ekonomice celkově a kam jsme se o prázdninách podívali na dovol...

Foto: Francois Walschaerts

Nová susedská politika EÚ

Popri dramatických udalostiach v krajinách európskeho susedstva priniesol rok 2015 aj opätovné prehodnotenie Európskej susedskej politiky. Revízia je nutnou reflexiou na zmenené prostredie a výzvy, ktoré destabilizujú kr...

Foto: Marco Fieber

Informačná vojna – nová bezpečnostná hrozba pre Európu

Informačnej vojne a jej vplyvu sa v médiách v poslednom období venuje značná – i keď v mnohých prípadoch len povrchná – pozornosť, ktorá odhaľuje len veľmi málo o jej skutočnej sile a efektivite. V súčasnosti sa hovorí n...

Najčítanejšie články

object(WP_Post)#266 (24) {
  ["ID"]=>
  int(1634)
  ["post_author"]=>
  string(2) "59"
  ["post_date"]=>
  string(19) "2015-09-22 11:25:42"
  ["post_date_gmt"]=>
  string(19) "2015-09-22 11:25:42"
  ["post_content"]=>
  string(15095) "
Stručná charakteristika územia a sporov

Juhočínske more predstavuje jeden z najproblematickejších sporov v medzinárodných vzťahoch. Do sporu je priamo zainteresovaných šesť aktérov, ktorí si nárokujú suverenitu nad suchými územiami – Čína, Vietnam, Filipíny, Malajzia, Brunej a Taiwan. Okrem suverenity je veľmi podstatnou súčasťou sporov aj otázka vytýčenia výlučných ekonomických zón (EEZ – exclusive economic zone) a definovanie režimu využívania jednotlivých morských oblastí. V týchto sporoch je zainteresovaná aj Indonézia, ktorej EEZ okolo ostrovov Natuna sa prekrýva s čínskymi námornými nárokmi. Otvorený  charakter mora je, naopak, v záujme iných veľmocí na čele so Spojenými štátmi, ale aj Japonskom, Indiou a ďalšími, vrátane krajín Európskej únie.

mapa 1

Juhočínske more je strategicky extrémne dôležité hneď z niekoľkých dôvodov. Asi najdôležitejším je, že ním prechádza najvyťaženejšia obchodná trasa na svete spájajúca hlavné východoázijské ekonomiky (Čína, Japonsko, Južná Kórea a Taiwan) s juhovýchodnou a južnou Áziou, Blízkym východom, Afrikou a Európou. More ďalej poskytuje približne 10 % svetového úlovku rýb, a zároveň ukrýva zatiaľ neznámy objem nerastných surovín, aj keď drvivú väčšinu pravdepodobne v nesporných územiach. Okrem toho predstavuje pre Čínu strategicky významný priestor, kontrola ktorého by jej umožnila projektovať moc na otvorený Pacifický a Indický oceán prostredníctvom tzv. prvého reťazca ostrovov (first island chain), a zároveň by významne zlepšila jej  geopolitické postavenie voči Taiwanu. Pre Spojené štáty predstavuje more kritický ekonomický uzol. Jeho kontrola formou otvoreného obchodného režimu predstavuje základný pilier ich dominantného postavenia, ktoré si v regióne udržiavajú od konca druhej svetovej vojny. Okrem partikulárnej dôležitosti územia tak USA musia zobrať do úvahy aj obranu svojich univerzálnych princípov – vrátane podpory spojencov a medzinárodného práva – ak nechcú ohroziť svoju kredibilitu a status. Čínske strategické ciele a politika v Juhočínskom mori Čína a jej politika predstavujú kľúč k pochopeniu krátkodobého aj dlhodobého vývoja v Juhočínskom mori. Peking sa pri tom v oblasti intenzívnejšie začal aktivizovať až  koncom 80. rokov. V tom období už bola väčšina ostrovov a útesov kontrolovaná ostatnými nárokujúcimi štátmi. Čína po niekoľkých incidentoch, ktoré si okrem iného vyžiadali aj ľudské obete, získala fyzickú kontrolu nad celým Paracelským súostrovím (nárokovaným aj Vietnamom a Taiwanom) a niekoľkými menšími postami v Spratleyho ostrovoch. Od druhej polovice 90. rokov však Čína svoju aktivitu v oblasti výrazne zjemnila ako súčasť svojej „šarmantnej ofenzívy“ (charm offensive) voči štátom juhovýchodnej Áziem ale aj celkového nízkoprofilového pojatia diplomacie, a po dobu približne desiatich rokov sa mohlo zdať, že spory v Juhočínskom mori sú otázkou minulosti. Situácia sa opäť začala meniť v roku 2008, ktorý sa dnes považuje za začiatok tzv. čínskej asertivity. Čína prenasledovala americké špionážne plavidlá, začala zadržiavať rybárov ostatných štátov a sabotovať výskumné aktivity ostatných krajín a zahraničných spoločností zamerané na nerastné bohatstvo oblasti. V roku 2012 získala Čína kontrolu nad novým územím, dovtedy kontrolovaným Filipínami – plytčinou Scarborough (Scarborough Shoal), a od roku 2013 začala ohrozovať filipínsku kontrolu plytčiny Second Thomas (Second Thomas Shoal). V roku 2014 prechodne umiestnila ťažobnú plošinu v oblasti, ktorú si nárokuje aj Vietnam. Dá sa povedať, že Čína týmito svojimi krokmi dávala najavo, že to so svojimi požiadavkami, ktoré vyjadrovala od konca 40. rokov, myslí vážne, aj napriek tomu, že po dlhý čas sa na ne nesústredila. Diskusia o čínskych cieľoch v regióne často operuje s termínom tzv. kľúčové záujmy (core interests). Tradične sa kľúčové záujmy Číny, teda oblasti, kde nie je ochotná robiť kompromisy za žiadnu cenu, prezentovali ako tzv. 3T – Taiwan, Tibet a Tchien-an-men. Od roku 2010 sa však objavili správy o tom, že čínski predstavitelia začali týmto termínom označovať aj územia v Juhočínskom a Východočínskom mori. Komplexné vysvetlenie konceptu čínskych kľúčových záujmov ponúkol v roku 2009 bývalý čínsky štátny kancelár Dai Bingguo počas záverečnej reči na Americko-čínskom strategickom a ekonomickom fóre, následne boli prebraté do Bielej knihy o mierovom rozvoji vydanej v roku 2011, a načrtnutá línia zostala nezmenená aj po nástupe nového vedenia. Dai Bingguo označil za kľúčové záujmy Číny uchovanie politického režimu, zachovanie teritoriálnej suverenity krajiny a zabezpečenie ekonomického a spoločenského rozvoja. Juhočínske more hrá z pohľadu týchto bodov priamu úlohu v druhom aj treťom bode, pričom naplnenie týchto dvoch bodov môže mať vplyv aj na hlavný záujem čínskej vlády – bezpečnosť režimu. Legitimita režimu medzi čínskym obyvateľstvom závisí od udržania ekonomického rozvoja krajiny a čoraz intenzívnejšie aj od udržiavania a podpory nacionalistických vášní, ktoré sú v Číne od 90. rokov na vzostupe. Juhočínske more predstavuje pre čínsku ekonomiku najdôležitejší obchodný uzol, a zároveň námornú hranicu medzi Čínou a štátmi ASEAN-u, ktoré sú jedným z najvýznamnejších ekonomických partnerov Číny. Preto má čínska vláda na jednej strane záujem získať kontrolu nad morom, no na strane druhej nepopudiť štáty ASEAN-u [1] a ich partnerov, aby to neohrozilo plynulú ekonomickú výmenu. Kým samotný ASEAN nie je v otázke politiky voči Číne jednoznačný, štáty predstavujúce súčasť sporov (najmä Filipíny a Vietnam) získavajú rôzne formy podpory od USA, ale aj Japonska, Austrálie, Indie či európskych krajín. Ak by čínske správanie bolo vnímané ako jednoznačne agresívne, vznik širokej protičínskej koalície by mal pre Čínu zásadné bezpečnostné a ekonomické dopady. Čínska vláda však musí okrem ekonomických záujmov prihliadať aj na nálady vlastného obyvateľstva a pôsobiť ako dostatočne silná a obhajujúca národné záujmy, teda najmä suverenitu a teritoriálnu integritu. Z tohto pohľadu dáva zmysel, že až do roku 2014 jednotlivé čínske kroky – aj keď asertívne, v princípe nemenili geopolitické rozloženie v oblasti a mali skôr symbolický charakter s cieľom budovať domáci obraz silnej nacionalistickej vlády a zahraničnej politiky bez toho, aby príliš provokovali zahraničných partnerov. Vývoj v Juhočínskom mori od roku 2014 Posledným zo zahraničnopolitických krokov Číny v oblasti Juhočínskeho mora je tzv. budovanie umelých ostrovov. Prvé správy sa začali objavovať v polovici roku 2014, postupom času sa najmä vďaka satelitným snímkam podarilo získať pomerne dobrú predstavu o rozsahu týchto aktivít. Čína za uplynulý rok posilňovala svoje pozície na siedmich bodoch v rámci Spratleyho ostrovov a celkovo už dokázala vybudovať približne osem kilometrov štvorcových suchej pôdy, čím dramaticky posilnila svoje pozície, ktoré mali pôvodne charakter niekoľkých skál pri hladine mora. Jeden z čínskych umelých ostrovov je už dnes väčší než dovtedy najväčší ostrov Spratleyho ostrovov Itu Aba, ktorý dlhodobo okupuje Taiwan. Čína s najväčšou pravdepodobnosťou na novonadobudnutej súši stavia minimálne jednu pristávaciu plochuprístavisko pre lode. Čínska výstavba v regióne má reálny strategický vplyv. Nové ostrovy budú totiž schopné poskytnúť Číne základňu pre jej námorné aj vzdušné sily, ktoré doteraz museli pristávať na vyše tisíc kilometrov vzdialených základniach na ostrove Chaj-nan, prípadne ešte ďalej na pevnine. Okrem toho môže na nich umiestniť ďalšie zbrane schopné pokryť širokú oblasť. Čína týmto spôsobom môže získať pozíciu v úplnom centre sporných území, a zároveň aj v centre celého Juhočínskeho mora, a to všetko v tesnej blízkosti k hlavným námorným obchodným trasám. Jej vplyv v oblasti by tak výrazne vzrástol a Čína sa postupom času môže stať novým „garantom bezpečnosti“ námorných trás. Z tohto pohľadu je Juhočínske more jedným z hlavných dejísk geopolitického súboja medzi Čínou a USA o vplyv v širšom indopacifickom regióne. Druhou udalosťou, ktorá má okrem čínskeho budovania ostrovov potenciál ovplyvniť dynamiku sporov, je prebiehajúci arbitrážny proces v Haagu. Filipíny sa dlhodobo snažia substituovať svoju vojenskú slabosť vtiahnutím ďalších aktérov do sporov – najmä ASEAN-u a USA. Ani v jednom prípade však nedokázali získať dostatočne silné záruky – kým ASEAN je vnútorne nejednotný a niektorí jeho členovia nie sú ochotní zaujať protičínsku pozíciu, USA nechcú riskovať vojenský stret s Čínou pre obranu marginálnych filipínskych sporných území. V tejto situácii a s presvedčením, že bilaterálne a multilaterálne kontakty s Čínou nikam nevedú, sa Filipíny ešte v roku 2013 obrátili na Stály arbitrážny dvor v Haagu. Filipíny požadujú, aby súd vyniesol rozsudky nad tým, aký charakter majú jednotlivé útvary v mori – teda či ide o ostrovy, útesy alebo podmorské útesy. Rozlíšenie má zásadný význam pre určenie hraníc EEZ, pretože iba ostrovy – teda územia schopné uživiť samostatnú ekonomickú aktivitu – môžu tvoriť EEZ. Útesy generujú iba teritoriálne vody a podmorské útvary nie sú predmetom suverenity štátov. Hypoteticky, ak by súd rozhodol, že útvary nie sú ostrovy, čínske nároky na väčšinu Juhočínskeho mora by podľa súčasného morského práva vo veľkej miere stratili legálny základ. Prvý výsledok procesu sa očakáva do konca roku 2015, keď by súd mal oznámiť, či má v danom prípade jurisdikciu. Ak sa tak stane, konečné rozhodnutie bude nasledovať najskôr v nasledujúcom roku. Čína vopred oznámila, že sa procesu nebude zúčastňovať, a nebude ani akceptovať jeho prípadný výsledok, pretože vníma otázku námorných práv ako bytostne naviazanú na otázku suverenity, ktorú chce riešiť iba na bilaterálnej úrovni. Aj napriek tomu sa dá predpokladať, že ak by súd skutočne vydal rozhodnutie, ktoré by napádalo čínske nároky, mohlo by ísť o významnú prekážku pre Čínu, stále sa prezentujúcu ako mierumilovná a zodpovedná krajina rešpektujúca medzinárodné právo. Pohľad z Európy Pravdepodobnosť väčšieho vojenského stretu v Juhočínskom mori je veľmi malá, aj keď sa, samozrejme, nedá vylúčiť. Oblasť však aj naďalej predstavuje hraciu plochu pre vzťahy mocností a regionálnych štátov a vývoj „hry“ napovedá aj o tom, ako sa mení mocenské rozloženie v širšom regióne. Z tohto pohľadu sú dve diskutované udalosti v tomto článku vysoko relevantné, pretože obe majú potenciál ovplyvniť rozloženie moci. Umelé ostrovy primárne povedú k rastu priamej vojenskej moci Číny, sekundárne však môžu prispieť k ďalšiemu rastu negatívneho vnímania Číny v regióne a viesť k vytváraniu protičínskych koalícií, čo, naopak, pozíciu Číny oslabí. Rozhodnutie súdu v Haagu má zase silný potenciál legitimizovať pozíciu niektorej zo zúčastnených strán. Európska únia ako „špeciálny aktér“ v medzinárodných vzťahoch vo východnej Ázii nezohráva žiadnu relevantnú geopolitickú pozíciu. To výrazne obmedzuje spôsoby, akými sa EÚ môže v regióne angažovať, na druhej strane to však môže byť aj výhodou. Únia nemá v oblasti jasné geopolitické záujmy tradičného charakteru, a môže tak byť vnímaná skôr ako nestranná, čo napríklad platí v podstatne menšej miere o USA. EÚ však má potenciál vplyvu, a to vďaka svojej ekonomickej moci, pretože patrí medzi najvýznamnejších ekonomických partnerov pre všetky štáty regiónu vrátane Číny. Táto obchodná previazanosť však znamená, že stabilita regiónu je dôležitá aj pre Európu. Otázkou zostáva, či EÚ nejakým spôsobom dokáže prispieť k riešeniu, prípadne aspoň manažmentu sporov s cieľom zabrániť eskalácii. Ak zoberieme do úvahy silné a slabé stránky EÚ a jej momentálnu bezpečnostnú pozíciu vo svete, nie je žiadané, aby sa vo východnej Ázii začala angažovať geopoliticky a vojensky. Naopak, EÚ by si mala cielene budovať pozíciu silného ekonomického hráča a normatívnej mocnosti. V dlhodobom horizonte môže mať takýto koherentný postoj zásadný vplyv, ktorý by navyše mohol byť hodnotený kladne všetkými stranami sporu.

[1] ASEAN je Asociácia krajín juhovýchodnej Ázie momentálne združujúca desať krajín: Indonéziu, Malajziu, Filipíny, Vietnam, Mjanmarsko, Singapur, Brunej, Kambodžu, Laos a Thajsko. 
" ["post_title"]=> string(60) "Začiatok „skutočného“ súperenia v Juhočínskom mori" ["post_excerpt"]=> string(493) "Aj Áziou bližšie nezaujatý pozorovateľ si za posledné roky musel všimnúť pravidelné správy o sporoch v Juhočínskom mori. Na prvý pohľad sa môže zdať, že ide len o obmedzené manifestácie kontroly územia a suverenity, pričom ani jedna zo zúčastnených strán nemá záujem o to, aby provokácie prerástli do otvoreného konfliktu. Udalosti posledného roku však predstavujú viac než symbolické kroky a aj z pohľadu Európy je dôležité rozumieť týmto procesom." ["post_status"]=> string(7) "publish" ["comment_status"]=> string(4) "open" ["ping_status"]=> string(4) "open" ["post_password"]=> string(0) "" ["post_name"]=> string(48) "zaciatok-skutocneho-superenia-v-juhocinskom-mori" ["to_ping"]=> string(0) "" ["pinged"]=> string(0) "" ["post_modified"]=> string(19) "2015-09-22 12:18:25" ["post_modified_gmt"]=> string(19) "2015-09-22 12:18:25" ["post_content_filtered"]=> string(0) "" ["post_parent"]=> int(0) ["guid"]=> string(44) "http://zahranicnapolitika.dennikn.sk/?p=1634" ["menu_order"]=> int(0) ["post_type"]=> string(4) "post" ["post_mime_type"]=> string(0) "" ["comment_count"]=> string(1) "0" ["filter"]=> string(3) "raw" }
Foto: DvYang

Začiatok „skutočného“ súperenia v Juhočínskom mori

Aj Áziou bližšie nezaujatý pozorovateľ si za posledné roky musel všimnúť pravidelné správy o sporoch v Juhočínskom mori. Na prvý pohľad sa môže zdať, že ide len o obmedzené manifestácie kontroly úze...

object(WP_Post)#33 (24) {
  ["ID"]=>
  int(1689)
  ["post_author"]=>
  string(2) "56"
  ["post_date"]=>
  string(19) "2015-10-23 08:40:21"
  ["post_date_gmt"]=>
  string(19) "2015-10-23 08:40:21"
  ["post_content"]=>
  string(6104) "Osm let vlády proevropské, liberální a umírněně reformní Občanské platformy v koalici s Polskou lidovou stranou zastínilo fakt, že vedle tohoto Polska existuje i jeho řekněme „odvrácená" tvář. Polsko protievropské, antiliberální, politicky koketující s omezenou demokracií a nezodpovědně populistické. A to nikoli v podobě nějakých okrajových politických seskupení, ale jako nejsilnější opoziční politická síla Právo a spravedlnost. Stranou s pevnou mohutnou voličskou základnou a mocným vůdcem, který se v tváří v tvář přesunu polských liberálních lídrů buď do evropské politiky, nebo jejich odchodem z veřejného života stal zdaleka nejzkušenějším a nejmocnějším hráčem polské politiky.

Čtvrtá republika se vrací

Šestašedesátiletého Jaroslawa Kaczynského, zakladatele a dodnes vůdce Práva a spravedlnosti, jednoznačného favorita nedělních polských parlamentních voleb, není třeba démonizovat. Ale i velmi racionální analýza výroků, politických postojů, chování v premiérské funkci a také v krizi po tragédii prezidentského speciálu s jeho bratrem prezidentem Lechem Kaczynským vede k závěru, že se jedná o postavu autoritativně a nacionalisticky uvažujícího politika. Politika s hlubokou nedůvěrou k západoevropským partnerům a ještě vyhraněnějším postojem vůči dvěma největším polským sousedům – Německu a Rusku.

Strana, kterou vybudoval, se sice tváří konzervativně, ale to pouze ve světonázorových otázkách, kde inklinuje k vyhraněnému katolicismu, jehož je Polsko v tomto pojetí základnou a Poláci mají postavení vyvoleného národu chránícího křesťanské základy kontinentu proti dekadentní západní Evropě. V ekonomických a sociálních otázkách se jedná o levicově-populistické hnutí opírající se o nejchudší složky polské společnosti nespokojené s tím, že z obrovského úspěchu Polska za posledních dvacet let mají pouze drobky ze stolu.

Čtvrtá republika, kterou se bratři Kaczynští pokusili před deseti lety neúspěšně vybudovat, měla být podle idejí vložených do vínku právě Jaroslawem Kaczynským negací vývoje Polska po roce 1990, nápravou dohod od kulatého stolu, jež byly z pohledu PiS pouze zradou na Polácích a korupční smlouvou mezi komunisty a částí jejich protivníků o přerozdělení moci.

V zahraniční politice, v níž byli nejbližšími partnery Kaczynských maďarský premiér Viktor Orbán, český prezident Václav Klaus a protiunijně vyhraněná část ODS, směřovala čtvrtá republika k vyloučení Polska z dalšího procesu evropské integrace, odmítnutí eura a vytvoření takové výlučné pozice Polska v EU, jakou má na opačné straně kontinentu Velká Británie. Hlavním garantem v této koncepci měly být pro Varšavu Spojené státy, čemuž měla napomoci i raketová základna USA, jejíž část měla být umístěna na severu Polska.

Je samozřejmě otázkou, jak velká část idejí čtvrté republiky přežila osmiletý pobyt Kaczynského Práva a spravedlnosti v opozici. Na druhé straně je však možné konstatovat, že absence Lecha Kaczynského, který zahynul v roce 2010 při havárii letounu u Smolenska, rozhodně nevedla ke snížení radikalizace politiky PiS. Z dvojčat Kaczynských byl Lech vždy tím umírněnějším, méně fanatickým a hledajícím státnický kompromis. Beata Szydlo, kterou Jaroslaw Kaczynski poslal místo sebe do boje o post polského premiéra, se zatím nejeví tak silnou osobností, aby se dalo říci, že dokáže radikální vliv vůdce strany potlačit. Více nadějí lze vkládat do autonomněji vystupujícího prezidenta Andrzeje Dudy, byť i on vděčí Kaczynskému v podstatě za celou svoji tak nečekaně hvězdně vrcholící politickou kariéru.

Raději Západ než Východ. Raději Rakousko než Maďarsko

Pravděpodobná povolební přeměna Polska bude mít zásadní vliv na tvář celého Visegrádu i celé „nové Evropy“. Zatímco Tuskovo Polsko nulovalo vliv Viktora Orbána, pod jehož vedením se Maďarsko sblížilo s Moskvou a Čínou a nastolilo poloautoritativní politický systém „jedné strany“, politicky už mnohem slabší Tuskova nástupkyně premiérka Ewa Kopacz to nezvládala.

Přestože se kvůli Orbánovu nadbíhání Moskvě Jaroslaw Kaczynski s maďarským premiérem rozhádal, může být toto spojenectví opět obnoveno díky odporu proti migrantům a další integraci EU vyplývající z migrační krize. Česko a Slovensko se tak – i kdyby nechtěly – dostanou do vleku Varšavy a Budapešti. Střední Evropa se pak může stát zásadní integrační i rozhodovací brzdou Evropské unie.

Jak slovenský premiér Robert Fico, tak jeho český protějšek Bohuslav Sobotka si budou muset vybrat, zda budou následovat novou protibruselskou a také protiněmeckou osu Budapešť-Varšava, nebo zda posílí své vztahy s Berlínem a Vídní, a tím i svoji sounáležitost nikoli se střední Evropou driftující na východ, ale Evropou západní. Příklad Rakouska, jež bylo mezi válkami oproti úspěšnému demokratickému a západně orientovanému Československu neúspěšným autoritativním státem, ukazuje, že i středoevropská země se může stát součástí Západu. Pokud o to jeho elity dlouhodobě a cíleně usilují. Směr, který nabralo Orbánovo Maďarsko a po volbách může nabrat Polsko, jemuž bude z pozadí vládnout Jaroslaw Kaczynski, však západní není.

Hlavními partnery Česka a Slovenska by se v případě takového vývoje měly aspoň dočasně stát Německo a Rakousko. Visegrád kvůli tomu rozpouštět nemusíme – stále budou věci, na kterých se i s takovou Varšavou a Budapeští půjde dohodnout a spolupracovat, ale měli bychom si jasně říci, co vlastně chceme. Zájem být součástí Evropy západní a ne východní by měl být v tomto uvažování zcela jednoznačně na prvním místě."
  ["post_title"]=>
  string(64) "Raději „germanizace“ než „orbanizace“ střední Evropy"
  ["post_excerpt"]=>
  string(319) "Polské parlamentní volby nemusí přinést jen obyčejnou výměnu jedné vládní garnitury za jinou, ale mohou vést i ke změně zahraničně-politické orientace země. A do jisté míry dokonce i ke změně politického systému z demokracie západního typu v poloautoritativní stát typu dnešního Maďarska."
  ["post_status"]=>
  string(7) "publish"
  ["comment_status"]=>
  string(4) "open"
  ["ping_status"]=>
  string(4) "open"
  ["post_password"]=>
  string(0) ""
  ["post_name"]=>
  string(48) "radeji-germanizace-nez-orbanizace-stredni-evropy"
  ["to_ping"]=>
  string(0) ""
  ["pinged"]=>
  string(0) ""
  ["post_modified"]=>
  string(19) "2015-10-23 12:57:24"
  ["post_modified_gmt"]=>
  string(19) "2015-10-23 12:57:24"
  ["post_content_filtered"]=>
  string(0) ""
  ["post_parent"]=>
  int(0)
  ["guid"]=>
  string(44) "http://zahranicnapolitika.dennikn.sk/?p=1689"
  ["menu_order"]=>
  int(0)
  ["post_type"]=>
  string(4) "post"
  ["post_mime_type"]=>
  string(0) ""
  ["comment_count"]=>
  string(1) "0"
  ["filter"]=>
  string(3) "raw"
}
Foto: Piotr Drabik

Raději „germanizace“ než „orbanizace“ střední Evropy

Polské parlamentní volby nemusí přinést jen obyčejnou výměnu jedné vládní garnitury za jinou, ale mohou vést i ke změně zahraničně-politické orientace země. A do jisté míry dokonce i ke změně politi...

object(WP_Post)#37 (24) {
  ["ID"]=>
  int(1667)
  ["post_author"]=>
  string(2) "56"
  ["post_date"]=>
  string(19) "2015-10-08 08:17:27"
  ["post_date_gmt"]=>
  string(19) "2015-10-08 08:17:27"
  ["post_content"]=>
  string(5562) "Pokud budeme optimisty, tak se do jara podaří zavést pořádek na vnějších schengenských hranicích. A to především v Řecku, protože v Itálii se ani v tomto roce situace nevymkla nijak výjimečně z pod kontroly italských orgánů, i když ani Italové neplnili zcela svoji povinnost registrovat migranty a chránit schengenskou hranici tak, jak podle Dublinského protokolu chránit mají. Ale když se podíváme na tvrdá čísla, je otázka, jak plně odpovídají realitě – tak přes Itálii přišlo do Evropy srovnatelné množství běženců jako v roce minulém. Jde sice o velké množství, ale nikoli o obrovskou vlnu jako v případě Řecka.

Visegrád proti Německu

To, co visegrádské státy nikdy nepochopily nebo pochopit nechtěly, byla skutečnost, že přijetí nějakého systému přerozdělování alespoň části uprchlíků přicházejících do Itálie a především Řecka bylo nutnou, nikoli však samozřejmě dostačující podmínkou, aby se podařilo Řím a Atény přinutit k plnění jejich závazků jako hraničních států Schengenu. Tedy aby tyto země příchozí migranty přinejmenším registrovaly, v ideálním případě rozhodly i o udělení či neudělení azylu a o jejich případném vrácení do zemí, odkud přišli.

Všimněme si ne náhodné shody okolností, že italský a především řecký hraniční systém se „zhroutil“ poté, co byl na jaře pod tlakem Visegrádské čtyřky a dalších nových států Evropské unie odmítnut systém povinných kvót na přerozdělení prvních 40-tisíc uprchlíků. Ten navrhla Evropská komise. Byl jsem přítomen vyhlašování tohoto plánu řešení uprchlické krize a nebylo náhodou, že hlavními postavami byli „ministryně zahraničí“ EU Italka Federica Mogherini a evropský komisař pro migraci Řek Dimitris Avramopoulos. Plán dobrovolného přerozdělení 40-tisíc žadatelů o azyl navíc selhal, když některé země – mezi nimi Polsko i Slovensko, odmítly přijmout počet uprchlíků, který jim kvóty přidělovaly. Případně to jako Bratislava ještě – byť neoficiálně – doplnily absurdními podmínkami, například, že se musí jednat pouze o křesťany.

Když se pak v létě přihrnula do Evropy i díky „pozvání“ německé kancléřky Angely Merkelové tentokrát už opravdu velká vlna migrantů, z velké části uprchlíků před válkou ze Sýrie či Iráku, nedělaly Itálie a Řecko znechucené nesolidaritou části zemí EU nic, aby vlnu zastavily nebo zpomalily. Německo, hlavní cílová země, kterému reálně hrozilo a hrozí, že se bude muset tuto zimu postarat o víc než milión žadatelů o azyl, proto zahájilo diplomatickou ofenzívu. V ní hrály kvóty roli jakéhosi spouštěcího mechanismu návratu k normálu, nebo alespoň přiblížení se k němu.

V této situaci cosi selhalo. Berlín buď nedokázal V4 v čele s Českem, které přitom podepsalo s Německem na začátku léta smlouvu o strategickém partnerství, vysvětlit, proč je třeba kvóty přijmout, nebo to Praha, Bratislava a Budapešť nechtěly slyšet. Komunikace s Polskem byla zřejmě o něco lepší, protože Varšava nakonec systém kvót odsouhlasila.

Evropská unie potřebuje většinové hlasování

V krizové situaci došlo ke krizovému řešení, kterým bylo odsouhlasení povinných kvót na 120-tisíc utečenců ve většinovém hlasování, což byl v takovém důležitém kroku precedens. Faktem však je, že po selhání principu „dobrovolného rozdělení“ 40-tisíc uprchlíků nepřišel Visegrád s žádným plánem B, pokud za něj nebereme princip „pomůžeme s dalším, ale uprchlíky nevezmeme“.

Nejradikálněji po hlasování reagovalo Slovensko, které ústy premiéra Roberta Fica prohlásilo, že se většinovému rozhodnutí ministrů vnitra EU nepodřídí a podá také proti povinným kvótám žalobu k Evropskému soudu v Lucemburku. „Jsme suverénní země a odmítáme diktát většiny,“ prohlásil Fico, kterého čekají už v březnu parlamentní volby.

Maďarsko, jež furiantsky odmítlo přerozdělení desítek tisíc migrantů, kteří se zaregistrovali v zemi (s poukazem, že stejně přišli přes Itálii a Řecko, takže Maďarsko nebylo první zemí Schengenu, do níž vstoupili), uvedlo, že o žalobě pouze uvažuje. A Česko rovnou prohlásilo, že rozhodnutí přijímá a chce se soustředit na další kroky, jak ukončit krizi s imigranty.

A právě vyústění hlasování o kvótách je pro budoucnost Evropské unie to nejdůležitější. Na jedné straně si skupina velkých západoevropských států vyzkoušela, že to lze provést, na druhé Slovensko zkouší, zda je možné takové rozhodnutí odmítnout a nerespektovat. Pokud bychom však přistoupili na to, že v Unii se většinové rozhodnutí přijímat nebudou, můžeme rovnou odvolat Lisabonskou smlouvu. A zapomenout na nějakou další federalizaci Evropské unie, bez níž přitom bude osmadvacítka nefunkčním kolosem. Podobných společných rozhodnutí, které budou pro některé členské země opravdu obtížné k přijetí, bude hodně, a to v relativně blízké budoucnosti. Některé státy a někteří unijní politici si budou muset zvyknout, že i v Evropské unii, podobně jako třeba při hlasování v koaliční vládě v parlamentu, je možné občas i prohrát. Ale kvůli tomu se nemusí hned vyhlašovat předčasné volby nebo bořit Evropská unie."
  ["post_title"]=>
  string(65) "Visegrád prohrál zbytečnou válku o kvóty. A měl by to uznat"
  ["post_excerpt"]=>
  string(345) "Evropská unie už zažila mnoho střetů a sporů. Rozhodně se nedá říci, že spor o povinné kvóty na uprchlíky, kterým si prošla v minulých dnech, byl výjimečný svojí intenzitou či délkou. Přesto mohou být jeho důsledky pro fungování Evropské unie velice významné, a to nejen při hledání řešení uprchlické krize."
  ["post_status"]=>
  string(7) "publish"
  ["comment_status"]=>
  string(4) "open"
  ["ping_status"]=>
  string(4) "open"
  ["post_password"]=>
  string(0) ""
  ["post_name"]=>
  string(58) "visegrad-prohral-zbytecnou-valku-o-kvoty-a-mel-by-to-uznat"
  ["to_ping"]=>
  string(0) ""
  ["pinged"]=>
  string(0) ""
  ["post_modified"]=>
  string(19) "2015-10-08 08:17:27"
  ["post_modified_gmt"]=>
  string(19) "2015-10-08 08:17:27"
  ["post_content_filtered"]=>
  string(0) ""
  ["post_parent"]=>
  int(0)
  ["guid"]=>
  string(44) "http://zahranicnapolitika.dennikn.sk/?p=1667"
  ["menu_order"]=>
  int(0)
  ["post_type"]=>
  string(4) "post"
  ["post_mime_type"]=>
  string(0) ""
  ["comment_count"]=>
  string(1) "0"
  ["filter"]=>
  string(3) "raw"
}
Foto: Josh Zakary

Visegrád prohrál zbytečnou válku o kvóty. A měl by to uznat

Evropská unie už zažila mnoho střetů a sporů. Rozhodně se nedá říci, že spor o povinné kvóty na uprchlíky, kterým si prošla v minulých dnech, byl výjimečný svojí intenzitou či délkou. Přesto mohou...