Michal Kováč, prezident, jakých by dnes střední Evropa potřebovala víc

Jsou lidé, kteří vás v klíčových okamžicích svého života zklamou, pak ti, jež se zachovají podle toho, jak od nich víceméně očekáváte. Ale jsou i takoví, kteří vás dokáží překvapit. Michal Kováč, první prezident samostatného Slovenska, patřil mezi ty posledně zmíněné.

Michal Kováč, bývalý komunista, ale s dodatkem klasický osmašedesátník, strávil nejproduktivnější část života jako bankovní úředník, jemuž pak komunisté později dovolili být i součástí slovenského akademického světa, byť na nevysoké úrovni. Kováč měl vlastně štěstí: kdyby to bylo v české části bývalé federace, tak by jako exkomunista, vyloučený během normalizace z KSČ, skončil jako jeho čeští souputníci někde v kotelně nebo dělnické maringotce. Charta 77 a podobné formy odporu proti totalitě Kováče, stejně jako drtivou většinu slovenských osmašedesátníků, minuly. To bylo dáno i onou měkčí slovenskou normalizací, ale také tím, že odpor proti komunismu se na Slovensku soustředil především kolem katolických kruhů. Otázky nesvobody věřících byly ve východnější části federace prostě pociťovány palčivěji. I tady byl ale Kováč nevýjimečným Slovákem, sice aktivním věřícím, ale svoji víru nijak výrazně neartikulujícím a nebránícím.

Začátek budování demokratického Československa vynesl sice Kováče do poměrně vysokých funkcí, ale i v nich zůstal ve stínu jiných, daleko viditelnějších symbolů tehdejšího Slovenska – legendárního Alexandra Dubčeka, Vladimíra Mečiara či Jána Čarnogurského. Když se ve Veřejnosti proti násilí takzvaně lámal chleba, rozhodlo se pro Mečiara a cestu slovenské emancipace.

Před několika lety jsem se rozdělením Československa podrobně zabýval a po mnoha rozhovorech s klíčovými českými a slovenskými aktéry té doby jsem došel k poznání, že tehdejší situace byla mnohem složitější než v Česku ustálený názor, že Slováci chtěli samostatnost a Češi je nakonec museli nechat odejít. I role Michala Kováče je mnohem složitější než mnohými českými účastníky tehdejších dějů připisovaná pozice „jestřába slovenské samostatnosti“. Jeho projekt konfederace nebo rozvolněné federace nebyl akceptován Václavem Klausem a jeho Občanskou demokratickou stranou, a je pravda, že v sobě skrýval mnohá úskalí. Avšak příklad Belgie, která v podobné konstelaci přetrvává už desetiletí, ukazuje, že pro udržení nějaké formy společného státu se možná tehdy mohlo a mělo udělat víc, než se udělalo. A že to byli Češi, kteří Kováče a Mečiara k plné samostatnosti nakonec dotlačili rychleji, než to slovenská strana plánovala, a vlastně i chtěla.

Prezident, který to nevzdal

I v oné hvězdné hodině slovenského národa, kterým vznik samostatného demokratického státu nepochybně byl, však byl Michal Kováč jen jedním z několika lídrů, kteří při tom Mečiarovi statovali, zastíněný ministrem zahraničí Milanem Kňažkem, svým jmenovcem Romanem Kováčem i některými dalšími. Také v prezidentské volbě byl vlastně až třetím v řadě, když asi jen tragická smrt zabránila Alexandru Dubčekovi být první hlavou samostatného Slovenska. A po jeho skonu získal nominaci Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) nikoli Michal, ale Roman Kováč.

Když byl pak nakonec Michal Kováč v druhé volbě prezidentem Slovenska zvolen, málokdo s ním spojoval větší očekávání. Už vůbec se pak nečekalo, že by se jako hlava země, vybavená pouze symbolickými ústavními pravomocemi, jasně postavil Vladimíru Mečiarovi a jeho snahám ohnout slovenskou demokracii „východním směrem“.

Kováč s charismatickým Mečiarem několikrát tento souboj prohrál, první odstavení jeho vlády a předčasné volby skončily pro Kováče a protimečiarovskou opozici fiaskem, z něhož vyšel Mečiar silnější než předtím, a mečiarismus mohl ukázat svoji destruktivní sílu. Kováč však jako poslední ústavní překážka Mečiarových snah o změnu charakteru slovenského státu vytrval, i když čelil tak brutálním útokům, jako bylo zavlečení jeho syna do Rakouska. Společně s českým prezidentem Václavem Havlem v době, kdy se první roky po rozdělení federace premiéři Václav Klaus a Vladimír Mečiar nescházeli, dokázal toto vakuum překlenout. A začít stavět nové vztahy Česka a Slovenska na základech naší společné sounáležitosti s Evropou, Západem a demokratickým světem.

Příliš mnoho Mečiarů, příliš málo Kováčů

Michal Kováč odcházel na počátku roku 1998 z funkce jakoby poražen, když mu obří hodiny instalované Mečiarem už zcela ovládnutou HZDS posměšně odpočítávaly v Bratislavě konec jeho pětiletého mandátu. Po neúspěšné snaze o parlamentní volbu se jeho nástupcem stal spolu s předsedou parlamentu Ivanem Gašparovičem dočasně sám Vladimír Mečiar. Až volba v září 1998 přinesla Kováčovi určitou satisfakci, kdy byl Mečiar širokou koalicí prodemokratických sil odstaven. Od svého nástupce Rudolfa Schustera pak obdržel nejvyšší slovenské vyznamenání Rád Ľudovíta Štúra. Zaslouženě, protože i díky Kováčovi Slovensko zcela nesklouzlo z cesty k demokracii západního typu, z cesty do Evropské unie a NATO. A ztrátu, kterou zemi způsobila vláda Vladimíra Mečiara, dokázalo Slovensko i díky svému prvnímu prezidentovi rychle dohnat.

Slováci měli z dnešního pohledu velké štěstí, že byl tehdy v čele právě takový prezident, jakým byl Michal Kováč. Podobné hlavy státu by dnes středoevropské země, které se vydaly podobným směrem jako Mečiarovo Slovensko – mám teď na mysli především Maďarsko Viktora Orbána a Polsko pod vůdcovstvím Jaroslawa Kaczynského, také potřebovaly. Bohužel osobností, které by v sobě našly podobnou odvahu a svojí oddaností demokratickým, evropským a západním hodnotám příjemně překvapily, se naší části Evropy v těchto časech bohužel nedostává. A dnešní střední Evropa má mezi hlavami států vlastně jen jediného důstojného nástupce Kováčova odkazu – a tím je dnešní slovenský prezident Andrej Kiska.

 

Autor: , 08. 10. 2016

Súvisiace články

Andrej Babiš na rozcestí a Česko i střední Evropa s ním

I přes své velké handicapy z minulosti může být Andrej Babiš nakonec kvalitním proevropským premiérem, který Česko pozdvihne. Teď to ale být nemůže....

Donald Trump bude pro (střední) Evropu problém. Otázkou je jen, jak velký

Všichni demokratičtí a jen trochu politici ve střední Evropě si přáli, aby americké prezidentské volby dopadly opačně než dopadly. Ne proto, že by Hillary Clintonová byla tak skvělá, ale prostě proto, ...

Kulturní kontrarevoluce může pohřbít summit EU v Bratislavě

Evropská unie začíná po britském referendu o vystoupení z unie připomínat rozpadající se říši Karla Velikého v dobách po jeho smrti. Vznikají regionální zájmové koalice, které se v novém poměru sil...