Foto: Archiv RM

Pán zlojedů a Společenstvo korupce

Umělce před rokem 1989 na jedné straně tlačila cenzura, na druhé straně jejich byť jen trochu odvážnější protirežimní tvorba vyvolávala zvýšený a nadšený zájem publika bez ohledu na skutečnou uměleckou kvalitu. Kultura nahrazovala politiku. Po sametové revoluci se oba světy vydaly svými cestami, ale nyní jako by se onen substituční efekt kultury vrátil.

Dobře to bylo vidět na zdánlivě banální popkulturní události – předávání cen diváků nejpopulárnějším interpretům pop music, které se v Československu, respektive v České republice již od 60. let 20. století jmenují Zlatý slavík. Kromě hudební produkce kolísavé kvality se tyto ceremoniály vždy vyznačovaly nudnými děkovnými projevy a trapnými mezivýstupy moderátorů. Ne tak letos. Oblíbený zpěvák s „nahnědlou” minulostí a autor pseudomystických muzikálů Daniel Landa jal se ve svém děkovném projevu tepat zlořády tohoto světa, neradostný stav společnosti, lhostejnost a korupci a v atmosféře prolínání kultury a politiky se zahalil do identity bájného kouzelníka Žita, postavy to ze starých českých pověstí, které ho popisují jako „chlapíka dovedného, čarovného, jenž uměl přimraziti, koho chtěl, a zvláště svou podobu měniti, často i tvář”.

Aby zůstali in, do politických projevů se pustili i na druhé příčce se umístivší legenda české pop music Karel Gott a také vítěz ankety – mladá hvězda s protestsongovými ambicemi Tomáš Klus. Z plytké zábavy se tak nečekaně stala málem politická manifestace. Landa navíc vyzval udivené diváky, aby následovali jakéhosi krále Karla. Nemyslel tím nikoho jiného než úspěšného podnikatele, matematika a milionáře Karla Janečka, který se poslední dva roky více než byznysu věnuje boji proti korupci v rámci svého protikorupčního fondu pomáhajícího whistleblowerům. Tuto bohulibou činnost občas okoření svéráznými mediálními výstupy, například teorií o existenci tzv. zlojedů, postav z masa a krve, které škodí společnosti a vysávají veřejné rozpočty. Pán zlojedů podle něj sídlí na českém Mordoru – na pražském Hradě.

Když při snaze o nápravu politické situace selhávají všechna tradiční řešení včetně voleb, přichází čas zázračných zachránců a mytologických postav. Demokratické instituce jsou zdlouhavé, nudné, plné kompromisů, bez emocí… Nadchnout se pro ně je věcí rozumu a výchovy. Člověk-volič-občan však občas touží po vzrušení, vytržení z běžného života a tesilové politiky neváhá vyměnit za barevné charizmatiky všeho druhu. Naše malá Středozem se tak plní svéráznými postavami nových věrozvěstů, kteří vstoupili do politiky po roce 2010 s více či méně upřímnou snahou ji očistit. Prvním z nich byl bývalý investigativní novinář Radek John, který propůjčil svou tvář straně Věci veřejné a jejímu nečekanému triumfu ve volbách v roce 2010. Ukázal, že zde existuje poptávka po nové politice. Na „VeVerky” navázal ambiciózní miliardář Andrej Babiš se svým hnutím ANO 2011 a s politickým angažmá konzervativně-eurospektického střihu svého času koketoval i Václav Klaus. Novou krev tomuto hledání dodávají kandidáti na prezidenta. Vedle tradičních „tesilů”, vyslaných stranickými sekretariáty (Přemysl Sobotka za ODS, Jiří Dienstbier za ČSSD), a politických „dinosaurů” 90. let minulého století (bývalý premiér Miloš Zeman) totiž o Hrad usilují i prostořeký populistický senátor Tomio Okamura a vizuálně nepřehlédnutelný, od hlavy až k patě potetovaný profesor scénické hudby Vladimír Franz. Řada z nich může i v případě neúspěchu pomýšlet na další politickou kariéru.

Vše je jednou poprvé, proto přímá prezidentská volba vyvolává nervozitu a řadu pochybností, ať již nad duševní či morální integritou kandidátů samotných anebo nad průtahy a zmatky s počítáním hlasů na peticích za jednotlivé kandidáty. Volání po přímé volbě znělo takřka unisono jako krok k posílení demokracie. Její praktickou aplikací ale mnozí zmalomyslněli a bojí se další české ostudy, které jsme si za poslední roky užili dost a dost. Autor těchto řádek je však bytostný optimista – trochu panoptikální průvod bojovníků proti korupci a za očistu demokracie ruku v ruce s kandidáty na prezidenta je prostě jen známkou určitého zdraví organismu, které se, ač postižené nemocí korupce a mocenské zvůle, brání produkcí protilátek. Je to ale boj dlouhý a pomalý.

Autor: , 17. 09. 2013

Súvisiace články

Donald Trump bude pro (střední) Evropu problém. Otázkou je jen, jak velký

Všichni demokratičtí a jen trochu politici ve střední Evropě si přáli, aby americké prezidentské volby dopadly opačně než dopadly. Ne proto, že by Hillary Clintonová byla tak skvělá, ale prostě proto, ...

Michal Kováč, prezident, jakých by dnes střední Evropa potřebovala víc

Jsou lidé, kteří vás v klíčových okamžicích svého života zklamou, pak ti, jež se zachovají podle toho, jak od nich víceméně očekáváte. Ale jsou i takoví, kteří vás dokáží překvapit. Michal Kov...

Kulturní kontrarevoluce může pohřbít summit EU v Bratislavě

Evropská unie začíná po britském referendu o vystoupení z unie připomínat rozpadající se říši Karla Velikého v dobách po jeho smrti. Vznikají regionální zájmové koalice, které se v novém poměru sil...