Foto: Creative Commons/ Mad Pole

Vítejte v ANO-Fert-landu 2013!

Jakoby výsledky předčasných voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky samy o sobě nebyly dostatečně překvapující a dramatické, rozhodli se jim vítězové – vrcholní politici sociální demokracie – dodat šťávu svou zpackanou zákulisní šarádou s názvem Svrhneme neúspěšného předsedu. Ale začněme popořadě…

Sedm je víc než pět

Výsledky voleb můžeme hodnotit čistě jen podle získaných procent hlasů nebo podle relativní síly odvozené od možného koaličního potenciálu při případném sestavování vlády. Pro pochopení základní povolební matematiky jsou důležité dva aspekty.

Zaprvé se zvýšil počet stran a hnutí, které se dostaly do parlamentu. Z původní pětičlenné sestavy (ČSSD, ODS, TOP 09, KSČM, VV) se do nového parlamentu neprobojovaly jen posledně jmenované „veverky“ Víta Bárty. Naopak se objevili dva parlamentní nováčci – ANO 2011 v čele s Andrejem Babišem a Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury – a doprovodili je nově vzkříšení lidovci Pavla Bělobrádka, kteří při minulých volbách doplatili na odchod bývalého lidovce Miroslava Kalouska do TOP 09.

Zadruhé nečekaný úspěch „neideologických“ subjektů, tj. těch, které se na rozdíl od tradičních stran nedefinují čistě na základě ideologií nebo pravolevého dělení, ale podle ad hoc agendy, konkrétních zákonů nebo zájmů, znamená, že díky svým více než 25 procentům (ANO 2011 – 18,6 procenta a Úsvit 6,8 procenta) mohou koalovat jak s pravicí, tak levicí. Z toho vyplývá mnohem větší počet koaličních variant, které může těchto sedm subjektů sestavit. Je třeba zdůraznit slovo „může“, protože před volbami si každá strana pospíšila s tím, aby deklarovala, s kým absolutně, ale opravdu absolutně do případné koalice nebo tiché spolupráce nepůjde. Jenže to, co se říká před volbami, nemusí platit po nich. Z tohoto pohledu dopadly volby ve srovnání s minimálně těmi dvěma předchozími dobře. V roce 2006 skončily patem 100 proti 100 mandátům, o čtyři roky později se nabízela vlastně jen jedna koaliční varianta.

ANO, ANO, ANO…

Ve většině koaličních modelů hrají hlavní roli v počtu získaných hlasů sice druhý, ale fakticky vítězný Andrej Babiš a jím před dvěma roky založená protestní strana-hnutí ANO 2011. Bez něho není možné složit vládu, ať již bude tichým společníkem nebo členem vlády. V jeho rukou se koncentruje velká ekonomická, mediální a politická moc. Jak s ní naloží a kam ji nasměruje? Jakým způsobem ji bude řídit a usměrňovat? Je si vůbec vědom své odpovědnosti? Již Miroslav Kalousek dokázal, že ministr financí – a to je post, o němž se v souvislosti s Babišem spekuluje – disponuje díky až nezdravé kumulaci agend (daně, obsazování postů ve státních firmách, celní správa, finančně-analytický útvar…) až příliš velkou mocí a v koaliční vládě je fakticky mocnější než premiér. Je tento potravinářský mogul, jehož firma Agrofert je personálně propojena s jeho stranou (proto se občas posměšně hovoří nikoli o ANO 2011, ale o ANOFERTu 2011), s poměrně autokratickým typem manažerského řízení připraven na koaliční handrkování, politické mikroválky, natahované parlamentní rozpravy? A jak se vypořádá s námitkou, že jako potenciální ministr financí, či dokonce premiér musí mít v pořádku lustrační osvědčení a bezpečnostní prověrku s odkazem na stále probíhající spor se slovenským Ústavem paměti národa kvůli obvinění ze spolupráce s StB?

Spojení Babišova jména nebo jména někoho z nově zvolených lidí za ANO s konkrétní ministerskou agendou však nemusí být pro neusazené hnutí žádnou výhrou. Babiš také může mít dost práce s tím, aby udržel své poslance ve své stáji. Na příkladu Věcí veřejných je vidět, jak se nové hnutí či strana stává terčem útoků směřujících k jeho, respektive její fragmentaci a rozpadu. Mezi poslanci ANO se dříve či později najdou lidé, kteří se budou chtít osamostatnit a tím zvýšit svůj vyjednávací potenciál tak, jak se o to pokusily Kristýna Kočí nebo Karolina Peake z VV. Pokud Babiš zamýšlí ANO vést déle než jen jedno volební období, pak pro něj bude výhodnější, aby byl tím, kdo vládu podrží, pokusí se prosadit svoji agendu, ale nebude ve vládě.

 

Špinavé prádlo v přímém přenosu

To hlavní drama se ale v současné době odehrává v sociální demokracii. Jestliže ANO je hnutím jednoho muže a s ním stojí i padá, pak sociální demokraté jsou dlouhodobě rozštěpeni na dvě více či méně viditelné, někdy se překrývající linie, které jsou ne zcela přesně personifikovány předsedou strany Bohuslavem Sobotkovou na jedné straně a hejtmanem Jihomoravského kraje Michalem Haškem na straně druhé. Spor je ale hlubší, mnohovrstevnější.

Bojové linie se táhnou mezi „liberály“ a levičáky, mezi příznivci zelené politiky a průmyslové a atomové lobby, mezi pražskými centristy a těmi z krajů, mezi zemanovci, tj. příznivci prezidenta Miloše Zemana, a naopak jeho odpůrci sdruženými kolem Jiřího Dienstbiera, mezi pragmatickými zastánci spolupráce s KSČM a přesvědčenými antikomunisty odkazujícími na špatnou zkušenost jakékoliv spolupráce mezi socialisty a komunisty. V takto široce rozkročené straně s ambicí vyhrávat volby jsou tyto spory přirozené, nicméně vždy je nutné si před volební kampaní vyjasnit, která skupina určí směr a kdo bude jediný lídr.

To se v roce 2013 socialistům nepodařilo – do voleb šli s napjatým a soupeřivým diumvirátem Hašek-Sobotka, kteří nevynechali příležitost, aby si navzájem nehodili nějaký ten klacek pod nohy. Zásadní střet se odehrál po pádu Nečasova kabinetu, jehož prezident Zeman využil k posílení své pozice a jmenování sobě oddané úřednické vlády v čele s Jiřím Rusnokem. Klíč k jejímu schválení měli sociální demokraté a nakonec převážilo haškovské, prozemanovské křídlo. Sobotka sice zpočátku odporoval, ale pak se přidal k těm, kteří souhlasili se Zemanovou vládou a předčasnými volbami. To se ukázalo jako strategická chyba. Socialisté ztratili pravicový terč, jenž mohli mohutně ostřelovat a na jehož kritice mohli postavit kampaň. Takto si antikalouskovské téma přivlastnila Strana práv občanů – Zemanovci, která mohutně tlačila své kandidáty, často ministry Rusnokovy vlády, jako jediné zachránce země před pravicovou spouští. Že ji to nepomohlo dostat se do parlamentu, je věc jedna, ale že to uškodilo i socialistům, je věc druhá. Můžeme spekulovat, zda by pro socialisty nebylo bývalo výhodnější, kdyby nechali ODS, TOP 09 a LIDEM dovládnout do řádného termínu v červnu 2014 a pak pohodlně sklidit více než třicet procent a povládnout s tichou podporou KSČM.

Sen o jednobarevné vládě s podporou komunistů se ale s ani ne 21 procenty rozplynul – přes magickou stovku mandátů se nedostali. Aby odrazil zemanovské útoky, Sobotka o této variantě nadšeně hovořil ještě před volbami, což mohlo nějaké to procento antikomunisticky naladěných voličů ČSSD odradit, a proto přesunuli své hlasy k jinému potenciálnímu koaličnímu partnerovi ČSSD – lidovcům. Po krachu SPOZ budou Zemanovi spojenci v ČSSD obhajovat intervenční politiku prezidenta mnohem obtížněji. Propast mezi optimistickými očekáváními a tvrdou realitou uvolnil stavidla nuceného míru. Haškovci se s otevřenou podporou Hradu pokusili svrhnout neúspěšného lídra Sobotku, ale udělali to tak nešikovně, že jejich pokus skončil dříve, než začal. V podstatě dosáhli opačného efektu. Jestliže předtím byl Sobotka vnímán jako slabý, bezbarvý vůdce, pak Haškův „puč“ mu umožnil složit předsednickou maturitu, zahrát roli zrazeného, zmobilizovat své přívržence a získat si na svou stranu i nevoliče ČSSD.

Závěr

Sobotka volby vyhrál a má možnost sestavit vládu. Vládnout menšinově s podporou ANO a lidovců bude vyžadovat umění kompromisu na jedné straně a tvrdost na straně druhé. Uvidíme, zda toho je předseda socialistů schopen a zda toho jsou vůbec schopni i ostatní čeští politici. Dosavadní zkušenosti s koaliční, neřkuli menšinovou vládou nejsou příliš povzbudivé – strany a jejich lídři dávají přednost krátkodobým ziskům, vycházejícím z dočasného zatlačení koaličního partnera do kouta, před strategickým dlouhodobým zájmem.

Autor: , 11. 11. 2013

Súvisiace články

Andrej Babiš na rozcestí a Česko i střední Evropa s ním

I přes své velké handicapy z minulosti může být Andrej Babiš nakonec kvalitním proevropským premiérem, který Česko pozdvihne. Teď to ale být nemůže....

Donald Trump bude pro (střední) Evropu problém. Otázkou je jen, jak velký

Všichni demokratičtí a jen trochu politici ve střední Evropě si přáli, aby americké prezidentské volby dopadly opačně než dopadly. Ne proto, že by Hillary Clintonová byla tak skvělá, ale prostě proto, ...

Michal Kováč, prezident, jakých by dnes střední Evropa potřebovala víc

Jsou lidé, kteří vás v klíčových okamžicích svého života zklamou, pak ti, jež se zachovají podle toho, jak od nich víceméně očekáváte. Ale jsou i takoví, kteří vás dokáží překvapit. Michal Kov...