Foto: hrad.cz

Zeman rulez!

Tento rok je pro český politický život bez nadsázky přelomový. První přímá volba prezidenta vynesla na Pražský hrad „starého ještěra“. Zeman, deset let dřímaje v „temnotě věků“, naplno využil šanci, kterou mu nabídly skandál Nagygate, krátkodobé zatčení tří bývalých poslanců ODS a odstoupení premiéra Petra Nečase.

V plné síle demonstroval svoji představu o faktickém výkonu prezidentské funkce ve formálně neprezidentském systému. Spoléhaje na silný mandát od voličů, množství oddaných příznivců a sympatizantů a také na své nemalé strategické a populistické schopnosti, jmenoval si svou vládu bez ohledu na rozložení politických sil v parlamentu. Ta sice nezískala důvěru, ale těch několik měsíců zemanovskému křídlu stačí, aby se „nabouralo“ do struktur moci a prosadilo své zájmy, ať už jsou jakékoliv – například personální změny na ministerstvech a ve státních firmách.

Zemanův vliv jde ale mnohem dál. Přes Pavla Rychetského a jím nově jmenované soudce může působit na Ústavní soud. Stojí za stranou SPOZ (Strana Práv Občanů ZEMANOVCI), jejíž funkcionáři se snaží z podpory silného prezidenta vytěžit co nejvíce – dostat se do parlamentu, a hrát tak roli rozhodujícího jazýčku na vahách při sestavování koalice se sociální demokracií. I v ní dokáže Zeman rozehrávat animozity mezi klíčovými hráči jejího vedení. Není tajemstvím, že řada vlivných členů ČSSD projevuje větší loajalitu k Zemanovi než ke svému předsedovi. Zdálo by se, že sociální demokraté vyhrají, aniž by museli hnout prstem, neboť veškerou práci za ně již udělala chaotická a skandály provázená vláda dua Nečas–Kalousek.

Právě toto sebeuspokojení se již sociální demokracii několikrát nevyplatilo. Možná i proto jsou někteří její lídři trochu nervózní z nevýrazného předsedy strany Bohuslava Sobotky, pod jehož vedením jim hrozí, že opět „utrpí“ takové vítězství, které je nedostane k moci. Sociální demokracie naváže na svůj klasický program silného státu a vyššího zdanění. Zatím ale zaznívá spíše negativní vymezování se vůči oponentním subjektům. Pro ODS je poněkud trapné, že je již sociální demokracie nepovažuje za relevantní soupeře a svoji artilerii cílí na vůdčí osobnosti TOP 09 Miroslava Kalouska a Karla Schwarzenberga. Ti zase budují svoji kampaň na hrozbě zavedení „prezidentské diktatury“ v podobě spojeneckého bloku Zeman–SPOZ–ČSSD–KSČM.

Jen očekávané vítězství tak Sobotkovi stačit nebude. Musí být dostatečně přesvědčivé na to, aby byl schopen odrazit útoky svých oponentů a mohl se Zemanovi při sestavování vlády postavit jako rovnocenný partner. Prezident se totiž netají tím, že v případě očekávaného volebního vítězství v předčasných volbách to nebude Sobotka, kdo bude sestavovat kabinet. Zeman si také programově buduje dobré vztahy s komunisty tak, aby je mohl jako budoucí tvůrce vlády vtáhnout do koalice se sociální demokracií, tiché či otevřené.

Povolební scénáře ale mohou být různé. Je-li dění na levici více méně čitelné, pak na pravici kartami míchá více činitelů. Jmenováním Lívie Klausové velvyslankyní na Slovensku si prezident pojistil spojenectví Klausovo, a tedy i jeho příznivců, kterých také není málo. Netrpělivě vyhlížejí svého vůdce, jak se ujímá vedení a mobilizuje deklasovanou pravici. Při očekávaném pádu ODS z piedestalu vůdčí pravicové strany se začínají šikovat různé proudy v čele s „modrými sirotky“, kteří již prchají z potápějící se lodi a čekají na svého lídra – v současné situaci jím nemůže být nikdo jiný než právě Klaus.

Jakkoliv to zní nepravděpodobně, zvedne-li hozenou rukavici a zaštítí-li nějaké pravicové hnutí (nejčastěji se hovoří o Suverenitě neúnavné politické matadorky Jany Bobošíkové), pak se v krajním případě může opakovat opoziční smlouva z roku 1998, kterou tehdy po předčasných volbách uzavřeli právě Zeman s Klausem jako předsedové ČSSD, respektive ODS. Šlo o jakýsi pakt o toleranci a neútočení, díky němuž mohla menšinová vláda v čele se Zemanem vládnout, aniž by se musela obávat vyslovení nedůvěry ze strany opozice.

Nemálo politiků i voličů se budí hrůzou z představy, jak prezident Zeman jmenuje premiérem Klause. Ostatně trefně to komentoval novinář Eric Best: Koupíte-li si Zemana, dostanete jako bonus i Klause. Na sněmovnu si ale brousí zuby další subjekty. Vedle tradičních stran jako zelení nebo lidovci, které si daly v minulém volebním období mocenskou „pauzu“ a hodlají těžit z poklesu pravicových stran, se minimálně dva subjekty – Úsvit přímé demokracie rozhodně ne zcela neúspěšného prezidentského kandidáta Tomia Okamury a hnutí ANO 2011 miliardáře Andreje Babiše – poperou o sněmovnu. Spíše ale půjde zase jen o volební matematiku, kolik komu tito „zloději“ uberou cenná procenta.

 

Autor: , 20. 09. 2013

Súvisiace články

Andrej Babiš na rozcestí a Česko i střední Evropa s ním

I přes své velké handicapy z minulosti může být Andrej Babiš nakonec kvalitním proevropským premiérem, který Česko pozdvihne. Teď to ale být nemůže....

Donald Trump bude pro (střední) Evropu problém. Otázkou je jen, jak velký

Všichni demokratičtí a jen trochu politici ve střední Evropě si přáli, aby americké prezidentské volby dopadly opačně než dopadly. Ne proto, že by Hillary Clintonová byla tak skvělá, ale prostě proto, ...

Michal Kováč, prezident, jakých by dnes střední Evropa potřebovala víc

Jsou lidé, kteří vás v klíčových okamžicích svého života zklamou, pak ti, jež se zachovají podle toho, jak od nich víceméně očekáváte. Ale jsou i takoví, kteří vás dokáží překvapit. Michal Kov...